Tak a je to zase tady. Opět čekáme na dobrou předpověď počasí a ta přichází, v týdnu od 2. srpna má přijít nádherné letní počasí. Ještě honem zkontrovat vodní stav na horním toku, je udáváno 60 cm, na semaforu svítí zelená (www.raft.cz) a tak ve středu 4.8.2004 vyrážíme. Samozřejmě jsme neopomenuli dát vědět ostatním (jak jsme se kdysi dávno domlouvali) a to 30.7.2004. Jak už se stalo zvykem, bez odezvy.

Už večer se utábořujeme (nebo jak se to má správně napsat) v Nové Peci. Děti se hrozně těší na kola a tak hned druhý den vyrážíme na krátkou vyjížďku k Černému Kříži, také chceme otestovat náš nový přívěsný vozík za kolo, který jsme dokončili pouhý jeden den před odjezdem. Vozík má sloužit hlavně pro dlouhé trasy na kolech, když už budou děti unavené, dětská kola se naloží na vozík, děti do sedaček a hurá dále.. A hned nás čeká první překvapení. Cesta je nově krásně vyasfaltovaná a to až k Černému Kříži! Počasí, řeka, vše je jak má v létě být, v cíli si dáme zmrzlinu (to ještě netušíme, že nebude ani zdaleka poslední v průběhu celé naší dovolené). Na cestě tam se ovšem zastavujeme na koupacím (spíše šplouchacím) místě č.1. Neodpouštím si několik “hanbatých” fotek svého Cvrnďi, jsme tu sami, je tu krásně (a ona je taky krásná) a já se cítím jako doma ve svém pokojíčku. Zvláště dopoledne je tam krásně, k večeru už je tam stín. Musím podotknout, že vozík se plně osvědčil.

Na další den plánujeme splutí úseku Soumarský Most - Pěkná, sluníčko pere, máme trochu obavy o stav vody v řece. Scénář už máme vyzkoušený. Ráno trošku dříve vstávat, odjet autem do Pěkné, naložit všechny věci na kolejda a hurá k řece a dále na železniční zastávku do Pěkné (cca 3 km ?) na vlak. Vše se hravě daří, přece jenom je znát zkušenost. Na zastávce nás překvapuje zbrusu nový a krásný dřevěný přístřešek. Po nástupu do vlaku znovu uvádíme do rozpaků paní (slečnu) průvodčí, když si kupujeme jízdenky slovy: “Dva dospělí, dvě děti a tady ten bordel.”. Slečna neví a tak veškerá naše bagáž cestuje zdarma.

Na Soumarském Mostě nás čeká další překvapení. Přichází k nám uniformovaný “ochránce” a sděluje nám, že ode dneška platí zákaz splouvání. To je ovšem pro nás novinka, neboť ve “Statusu řeky” o takové možnosti není žádná zmínka. Dáváme řeč, ptá se nás, jak jsme o podmínkách splouvání řeky informováni. Zavaluji ho spoustou informací, vidí, že o řece a podmínkách víme hodně. Dává nám výjimku (no nedává ale říká; no jeďte, ale buďte si vědomi, že přestupujete zákon ale my Vás dnes pokutovat nebudeme). Ještě chvíli si spolu povídáme a přírodě a pak už radši honem mizíme na řeku. Musím říci, že jednání ochránců bylo nesmírně zdvořilé a rozumné, moc hezky jsme si popovídali a dokonce našli příčiny danného stavu. Blíže opět www.raft.cz. Má to ovšem svou výhodu. Protože zákaz 2 ze 3 půjčoven respektují je na řece téměř prázdno! A tak si v pohodě splouváme a užíváme. Na soutoku jsme téměř sami ( vzpomínáme na loňský rok, kdy jsme tam byli přes hodinu úplně sami. Cachtáme se vodě, krmíme ryby a je nám fajn. Potom pomaloučku doplouváme do Pěkné. Balíme a sušíme raft a vydáváme se po silnici k autu do vesnice. Nádherný den pomalu končí.

Další den, v sobotu, se chceme podívat k pramenům Vltavy, ještě nikdo z nás tam nebyl (to je tedy ostuda). Chceme jet autem na Kvildu a dále na kolech. Cestou nás ale zastavuje nepříjemná nehoda. Za jízdy praská plastový (originální) poutací třmen Cvrnďova kola na střeše auta, kolo se po pár metrech náporem větru uvolňuje ze třmenu a za jízdy (80 km/hod) padá za námi na vozovku. NAŠTĚSTÍ se odráží od silnice do příkopu a tak vozidla (a hlavně jejich posádky) jedoucí za námi vyváznou bez újmy. Zastavujeme a prohlížíme kolo. Vypadá to špatně, zadní kolo na odpis, představec na odpis, vidlice také, přední kolo snad půjde vycentrovat. Vracím se zpět kousek po silnici a nacházím onen inkriminovaný prasklý plastový pásek. Schovám si ho na památku. Nakládáme trosky a zkoušíme zjistit nějaký servis na kola. Je sobota, moc se nám nedaří. A tak pro jistotu v Černé v Pošumaví Cvrnďa zamlouvá v půjčovně kolo na další den. Vracíme se zpět na tábořiště. Zjišťujeme, že podstatně bližší půjčovna kol je v hájovně nad Pecí, jsou tam milí lidé, Cvrnďa ruší rezervaci v Černé a rovnou odjíždí na vypůjčeném kole. Já se potom telefonicky spojuji s jedním servisem na kola ve Volarech a domlouváme se, že jim hned dovezu poničené kolo ukázat. Jenomže při bližší prohlídce v servisu zjišťujeme, že je ohnutý i rám, je to jasné, oprava nemá cenu. Volám Jirkovi a konzultuji s ním, jak řešit danou situaci. Nakonec se přikláním k názoru, že nejlépe bude koupit nové kolo. Předběžně tedy vybíráme s prodavačem vhodné nové kolo pro Cvrnďu. Odjíždím zpět se slovy, že se v pondělí možná zastavíme. Na tábořišti pak až do tmy rozebírám zničené kolo tak, abychom zbytky nějak mohli odvézt zpět domů.

A na další den je plánován “velký” výlet na kolech, t.j. vyvézt se vláčkem do Nového Údolí, potom dál na kolech zpět do Nové Pece. A Cvrnďa na “novém” kole z půjčovny. Opět to znamená si trošku přivstat, vlak jede už v 8:45. A tak bez snídaně nastupujeme do vlaku. Děti cestou trochu snídají, ta hlavní snídaně ovšem přijde až v Novém Údolí. Ve vlaku ve Volarech se dáváme do řeči s dalším ochranářem. Včera, cestou ze Soumarského Mostu jsme potkali ptačí rodinku, odhadovali jsme, že to bude asi chřástal vodní. To nám ochranář potvrzuje. Máme radost, z nevšedního zážitku. Ještě se dovídáme, že na horním toku žije i vydra, ta je ovšem velmi plachá, on sám viděl jen zbytky po vydřím hodování a trus. Na břeh se ovšem nesmí (mimo vyhrazená místa), což ovšem dodržujeme, takže vydru nebo její stopy asi nikdy neuvidíme. V Novém Údolí si dáváme slíbený párek. Přitom zažíváme malý šok, když se kolem nás líně šine peloton asi 100 cyklistů a záhy další, o něco menší, asi tak 50 cyklistů, všechno jsou to asi lidé z Německa. V hrůze si představuji, co to udělá, až dojedou k Rozenauerově nádržce. Představa 150 lidí na tom hezkém místě nás trošku děsí. No nic, dojídáme snídani a vyrážíme za nimi. Čeká nás stoupání v délce asi 4 km. Rovnou řekněme, že vozík za kolo se skvěle osvědčuje. Cestou na jedné křižovatce potkáváme znovu ony peletony. Naštěstí nahoru nejedou a odbočují vlevo, mimo “naši” trasu. To nám dodává elán a přes několik zastávek na borůvky se celkem bez potíží dostáváme k nádržce. Tam je zasloužený odpočinek, svačina a ovšem, nezbytné fotografování. Mám malinko obavy z prvních asi 300 m (vede tam jenom uzounká stopa kolem kanálu). Jdu to prozkoumat, vypadá to až asi na 2 místa dobře. Musím mít pořád na paměti, že za mnou jede vozík a že nesmím jet těsně kolem kanálu, jinak tam i s vozíkem zahučím. Před námi je asi 26 km nádhernou přírodou, lesem, mýtinami, pasekami na úbočí hlavního hřebene a pořád po rovině! No vlastně ne, vlastně z kopce, se sklonem asi 1cm na 10m, pokud mne paměť neklame. Kubíčkovi se na novém kole jede dobře, Kačka si počíná jako zkušená cyklistka. Krásně dokáže držet pravidelné tempo kolem 10-12 km/hod, zatímco Kubík ryc dopředu a stop. To ho brzy unaví a tak před stoupáním na Plešné jezero dáváme odpočinek. Tentokrát Kubík neusíná. Po asi půl hodině vyrážíme nahoru. Dětská kola nakládáme na vozík, tlačíme kola. Čeká nás 4,5 km velmi ostrého stoupání. Děti chvilku jdou, chvilku se vezou v sedačkách. Stoupák je to opravdu velký, chvílemi máme problém vůbec kolo s vozíkem utlačit. Po hodince se blížíme k vrcholu, děti si berou svá kola a slavnostně vyjíždíme z lesa k jezeru. Tam opět svačina, nezbytné foto a vzpomínky, jak jsme tady byli i s kočárkem a malinkatou Kačkou coby miminem, vzpomínáš Bobo? Tam opět potkáváme “našeho” ochranáře z vlaku, krátce se zdravíme a prohodíme pár slov, potom už musí ochranář vyhánět neukázněné turisty, kteří si vlezli až na kameny do jezera. Cesta zpátky je pro nás také krušná, musíme celých 4,5 km intenzivně brzdit, děláme časté přestávky, aby si dětské ručičky odpočinuly. Je to nebezpečné i kvůli jiným cyklistům, kteří se dolů řítí obrovskou rychlostí. Nedokážu si představit, co by se stalo, kdyby museli náhle zastavit. Jejich brzdnou dráhu odhaduji na několi desítek metrů. Na mou otázku, co s toho mají dostávám odpověď: “Požitek z rychlosti, ne?” Docela oceňuji, že nedodal “vole”. Myslím, že všichni takoví by měli mít povinnou službu na záchrance... Teprve později se dovídáme, že naše obavy nejsou liché, už tam měli “smrťák”, když nahoru jela nákladní tatra. Cyklista vůbec nestačil reagovat a skončil v kabině......... Štastně se dostáváme dolů na odbočku a hurá na Jelení. Tam bude teplé jídlo i zmrzlina. Kubíček se cítí unavený a tak nakládám jeho kolo na vozík, jeho na sedačku. Pár set metrů za občerstvením na Jelení si Kuba opět bere kolo a jedeme dál. Zastavujeme se u Rozenauerovi kapličky a já gratuluji Kačce k jejímu cyklistickému rekordu. Dál se zastavujeme každou chvíli, protože děti si pouštějí na každém druhém “mostu” přes kanál “lodičky”. Za nádherného teplého letního podvečera klidně a v pohodě dojíždíme do Nové Pece. Kačce i Kubíkovi gratulujeme k jejich dalším cyklorekordům, Kačka asi 35,5 km, Kubík asi 30,5 km. Když uvážíme, že děti byli šťastné a spokojené, nikdo nefňukal, hezký výkon, viďte?

Následující den (neděle) musí být odpočinkový. Konečně se tedy Kubíček dočká. Odjíždíme na kolech opět k Černému Kříži a tam si počkáme na parní mašinu, kterou pojedeme zpět. Je to sice hodně drahé, ale co. Cestou tam se opět koupeme na “našem” místě, času je dost, a já si dovoluji “ulovit” snímek perlorodky říční. Vidíme i volaky popelavé a v trávě se krátce mihne u břehu lasička. A Cvrnďa zahlédne i drahokam našich vod - ledňáčka. Po příjezdu parní mašiny nakládáme kola a už se vyjíždí. Máme pěkné místo, děti si dosyta užívají sazí všude, i v očích. V Nové Peci vystupujeme. Vláček má zde asi hodinovou pauzu, vybírají popel, doplňují vodu a tak si děti, hlavně Kubík, užívají.

Ráno si hezky přispíme, potom se jdeme koupat na pláž. Tam se s Cvrnďou rozhodujeme koupit dětem malý nafukovací člun, aby měli na čem dovádět, později se velmi osvědčil. Po obědě nakládáme kola a pojedeme se (konečně) podívat k pramenům Vltavy. Cestou se krátce zastavujeme ve Volarech v cykloservisu, aby si Cvrnďa prohlédla kola. Slibujeme, že se navečer, až pojedeme zpět, určitě zastavíme. Dojíždíme do Kvildy, na parkovišti necháváme auto a vydáváme se k pramenům Vltavy. Ukazuje se, přes Cvrnďovo ujišťování, že je to pořád do kopce. Děti jsou po včerejším výletu trošku unavenější ale časté zastávky na borůvky vše řeší. U pramene opět už tradiční svačina, fotografování. Cestou zpět se Kubík při vyhýbaní závoře ocitl celý v kopřivách, prý jen vylezl se slovy: “To nic, mámo, aspoň nebudu mít revma!” Škoda, že jsem u toho nebyl. Nakládáme kola a jedeme zpět. Ve Volarech se zastavujeme pro kolo. Chtěl jsem, aby si Cvrnďa vybrala kolo ve stejné cenové relaci, jako byla pořizovací cena toho starého. Cvnďa si ale vybírá kolo vybavené a stavěné stejně jako to staré, jen v dámském provedení. To ale už dnes stojí polovic, co tehdá. A tak si ještě děláme radost a kupujeme si (konečně!!, já a Cvrnďa) cyklistické přilby.....

A protože děti už mají kol dost, budeme se přesunovat do Rožmberku a zahájíme tak hlavní vodáckou část naší dovolené. Navečer balíme a hurá dolů. V Rožmberku v kempu se srdečně zdravíme, jako staří známí (však za ta léta už také jsme), s paní správcovou. Ještě stihnu s dětmi vybrat “kontrolní kámen” na sledování vodního stavu a jdeme spát. Jaké je nazítří naše překvapení, když děti hlásí, že voda stoupla. Ano, je to tak, voda stoupla o cca 30 cm. Celí natěšení se honem balíme a autem vyrážíme do Vyššího Brodu. Nafouknout člun, připřáhnout dětský nafukovací a vypuká nezřízená idyla. Sluníčko vesele pálí, řeka si rozpustile šplouchá. Jez pod Vyšším Brodem jedeme “z chodu”, krásně nás poleje a tradá dále. Vůbec není třeba nic hlídat, kameny nikde nejsou, tedy jsou, ale hluboko pod vodou. Ani se nenadějěme a je tu Herbertov. Voda se krásně valí přes korunu. Já však (po loňských) zkušenostech neváhám a mířím rovnou do propusti. Cvrnďovi se to moc nezdá, nemá ale nárok, “quide”od INGE něco volá a ukazuje doleva, já však vím své a už se před námi otevírá hupanec. Děti i Cvrnďa vyjeknou ale to už jsme dole a odjíždíme do kanálu. Je tolik vody, že jedeme středem, opět jsou všechny kameny pod vodou. Pod Herbertovem opět tradiční koupání včetně mého mytí (hlavně hlavu, a šamponem). To už se děti těší k “Veverkám” na svačinu. Tam si dáváme párek-buřta, točenou limonádu a napůl s Cvrnďou pivo. Zmocňuje se nás nebezpečná blaženost (citát z nejmenované knihy). Děti si hrají u břehu, my slastně odpočíváme. Znovu si uvědomujeme si, že tohle asi nikde jinde na světě zažít nemůžeme. Potom pomalu a líně nalézáme do lodi a necháváme se nést k Rožmberku. Tam před mostem u klouzačky si děti dávají zmrzlinu (proboha kolikátou už?), potom krmí kačeny. V tábořišti jsme coby dup. Beru kolo a vracím se nahoru pro auto. Cvrnďa jde mezitím s dětmi do městečka a mimo jiné kupují i výborné kokosky. A protože se všem tato etapa velmi líbí, v následujích dnech ji ještě dvakrát zopakujeme. Při druhém opakování si Kubíček projíždí rožmberskou retardérku sám v dětském člunu přivázaném za brčálníkem (= raftem).

Po třetím opakovaném sjezdu se večer zabalíme a přesunujeme se na “Pískárnu”. On ten název ji už ani moc nepřísluší, nebot písku tu již moc k vidění není. Vše je ukryto po povodních pod silnou vrstvou oblázků. Ráno nakládáme vodácké věci do auta a jedeme zpět do Rožmberka, abychom si mohli sjet tento úsek. Trošku se ochladilo ale je pořád příjemné letní počasí. Po dojetí už opět rutina. Sedám na kolo a jedu zpět pro auto. Zvažujeme jak dále. Moc se nám tábořit v Českém Krumlově nechce. Nakonec to řešíme stejně jako vloni. Cvrnďa ráno odjede s autem a kolem do Českého Krumlova, auto tam nechá (u pivovaru) a vrátí se na kole.

Etapa do Českého Krumlova je opět o něčem jiném. Čekají na nás totiž jezy. U “barevné” skály si děti dávají zmrzlinu, já jsem svědkem jedné nehody, která ale mohla mít velké následky. Pod jezem se jedna kanoe převrací. Kormidelník chytá loď a háček se staví na nohy a potácí se silným proudem ke břehu. Náhle padá do vody a dlouho nemůže vstát. To se mi nelíbí a tak chvátám pod jez. Všichni “diváci” jen koukají. Ta paní má očividně potíže a nemůže se hnout z místa. Má štěstí, že polostojí, vody je tam trochu nad kolena. Když se konečně seškrábu ze stráně dolů k vodě, už to konečně někomu taky došlo a jde na pomoc. Paní má zaklíněnou nohu pod kamenem. Společnými silami se jim podaří nohu uvolnit a dobelhat ke břehu. Tady je vidět, jak málo může stačit k neštěstí. Paní má nakonec jenom něco s palcem, asi stržený nehet a zhmožděnou nohu.... My se ale už těšíme do Krumlova. Jez u “rechlí” shazujeme zavřenou propustí, nechce se nám na traverzy a kameny pod jezem, vzpomínáme na Bobin naražený zadek. Jez “U lyry” sešupujeme po koruně, děti ani nevystupují. Todle je opravdu ale zrádný a velmi nevině se tvářící jez, opět jsme viděli, jak si vybral další lodě k převržení. Ještě štěstí, že není moc nebezpečný pro posádku. Jez u “myšárny” je hračka a už se blíží jez pod hradem, na který se opravdu těšíme, tedy kromě Kačky, která se malinko bojí. Pro raft je to ovšem legrace, jenom to hodně poskočí. Po průjezdu chtějí děti ještě a tak rveme raft znovu přes korunu a dáváme repete. Na parkoviští uklízíme loď, trošku se přezujeme a hurá do města na medvědýýýý, na zmrzlinůůůů, do zámecké zahrady a tentokrát si všichni neodpustíme vylézt na věž a kochat se krásnými výhledy. I na medvědy máme štěstí, vidíme dva ze tří, jeden se dokonce koupe. V hlavě mi uvízne dotaz jednoho dítěte (naprosto vážně míněný !!!): “Mamíí, a ty medvědi jsou taky na baterky ?”. Znovu mi dochází a jsem štasten, že naše děti takové otázky klást nemusí (a paní učitelka si asi vůbec neuvědomuje, že to nejlepší vysvědčení vlastně dostala Cvrnďa a já tou pro někoho velmi nicotnou poznámkou v jednom sdělení paní učitelky Kačky v závěru roku: ..... velmi široké spektrum znalostí........). No nic, ještě zacházíme do slibovaného hračkářství (děti mají slíbeno, žs si každý mohou vybrat nějakou hračku), nic se jim nelíbí (no a nám taky ne) a tak jim slibuji, že po návratu jim koupím potápěčské brýle, po kterých touží.

Autem se vracíme na “Pískárnu” a přemisťujeme se až na Zlatou Korunu. Ta je věrná svému jménu a nasazuje všemu zlatý hřeb. Kvečeru se zastavují “kejklíři” a zvou nás na divadelní představení “Mnoho povyku pro nic”, které se odehraje ještě tentýž den večer od 21:00 v klášterní zahradě! Děti jsou nadšeně pro, honem tedy smontuji náš dvoukolák (počítáme, že děti během představení usnou), bereme každému spacák, děti rovnou do pyžamek a šusťáků a pospícháme do kláštera. Tam mají před pódiem už položené plachty, na ně dáme spacáky i s dětmi a sami usedáme do druhé řady. Představení začíná s malým zpožděním ale je to moc pěkné, znějí i moc krásné písničky. Nějak se nenaplňuje náš předpoklad, představení trvá asi hodinu, děti nespí a nadšeně tleskají. Krásnější poslední večer na této vodě bychom asi nevymysleli.

Nazítří se konečně (!!) vydáváme po řece na Dívčí Kámen, kde budeme končit. Cvrnďa opět ráno odjíždí s autem do Třísova a vrací se zpět na kole. Poslední etapu si skutečně vychutnáváme, je opět nádherně, teplo. U “marigotky” si konečně dávám smažené tvarůžky, děti smažáka. Na tábořišti Dívčí Kámen je pusto a prázdno, nikde nikdo. Sfukujeme lod a jdeme se podívat na zbytky hradu. Okolí potoka Křemže je změněno k nepoznání. Povodeň se i zde podepsala. Tam, kam jsme se (někteří) kdysi chodili mýt je dnes můstek, celý vnější oblouk řeky je “vyštěrkován” oblázky z náplav. Na cestě na hrad míjíme dvě starší dámy, které nám nabízejí pár informací o hradu. Mají také kasičku se žádostí o příspěvek na ekologickou “údržbu” hradu. To chápeme okamžitě, když spatříme ve stínu přežvykující kozu, další se potulují někde po okolí. Tou ekologií se rozumí příspěvek na chov koz... Po prohlídce se vracíme, nakládáme loď na vozík a čeká nás ostré stoupání po štěrkové cestě do Třísova k autu.

Co říci závěrem? Nádherná dovolená, léto jak se patří. Na jedné straně pocit, že je dobré, že už jsme prakticky soběstační a nepotřebujeme cizí pomoc, na straně druhé, parta chybí. Letos se vlastně už ozvala pouze Bobo (víceméně symbolicky). Tím vlastně “naše” schránka neplní svůj účel a/nebo už kromě nás na vodu nikdo nejezdí. Takto se vlastně mění na osobní. No nic. Dovolte tedy závěrečné shrnutí letošní vody:

Viděli jsme z těch ne zcela “běžných” zvířátek:

pstruhy

okouny

lipana

bělice

perlorodku říční

lednáčka

chřástala vodního

volavku popelavou

čápa bílého

lasičku

jeleny (na pravém břehu ve svahu v oboře pod Zátoní)

medvědy (v Českém Krumlově)

Letos poprvé jsme s dětmi vařili na ohni. Nejvíce úspěchů sklidilo “Rožmberské žraso” ale ani klasický “beton” nebyl vůbec špatný. Zásobování v kempech je podle mne skvělé. Všude dostanete ráno bez potíží pečivo, a daší “běžné” poživatiny.

Na kolech jsme s dětmi celkem ujeli kolem 80-100 km.

Na vodě jsme sjeli ze Soumarského Mostu do Pěkné, potom z Vyššího Brodu do Krumlova a nakonec ze Zlaté Koruny na Dívčí Kámen, etapu Vyšší Brod-Rožmberk potom celkem 3x.

90% lodí na úsecích až do Krumlova je z půjčoven a z toho 80% mluví holandsky nebo německy. Na to jsme málem doplatili na jezu pod Vyšším Brodem, kdy lodě z půjčoven najednou zablokovaly vjezd do šlajsny. Na můj naivní křik “uhněte” jen nechápavě zírali. Cvrnďa se určitě mohla uvnitř potrhat smíchy (ona tušila, že nám nemohou rozumět). Z Krumlova dolů už půjčovny prakticky nejezdí. Onen vysoký výskyt cizinců na řece Vltavě přinesl i nečekané výhody. Pod jezem jsme vylovili z řeky láhev rumu (a po ochutnávce odevzdali jedné vodácké partě), nalezli jsme rozbitý (přejetý autem na silnici) pindafon (pro znalce C35i), děti si sním hrály, když jsme přijeli domů, napadlo mne ho složit dohromady a světe div se, funguje! Akorát je blokovaný na EUROTEL a nejde odblokovat, asi přece jenom něco na něm nefunguje. A “největší” úlovek máme z tábořiště “Na Pískárně”, tam odtud jsme si odvezli dokonce celý “pavilón”! Ne neukradli jsme ho, ptal jsem se správce, který prohlásil: “No jóóóó, to tu dělají ti Holanďani, nevyplatí se jim to vozit domů a tak to tu nechávaj, klidně si to vemte!”. No a taky jsme vylovili láhev, nenačatou, 1,5 l limonády. Tu jsme si nechali a vypili.

Cyklistické trasy se od našich prvních nesmělých pokusů hodně zaplnily a mohou být/jsou i nebezpečné. Holanďani a Němci dávno pochopili (bohužel, pro nás osobně), kde lze strávit nádhernou dovolenou. Čechům to dochází postupně. Až jim to dojde úplně, netuším, kam budeme jezdit my. Ale prý Novohradské hory jsou ještě “turisticky” neobjeveny a mohou nám poskytnout to, co nám v “běžném” životě chybí, uvidíme.

Tot vše, čas, kdy se budeme moci vrátit ke kánoím se snad pomalu blíží. Kačka už umí plavat, Kuba ne ale zase se nebojí potápět...